A. OBECNÉ ZÁSADY
I. Úvod
Svátosti jsou úkony Krista a Církve skrze Ducha svatého. Jejich slavení v konkrétní komunitě je znamením reálné jednoty ve víře, modlitbě a životě společenství. Svým působením jsou však svátosti - a zvláště eucharistie - také zdrojem jednoty křesťanského společenství a duchovního života a prostředky k jejich rozvoji. Eucharistické společenství je tak neoddělitelně spjato s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením. 1)
Katolická církev zároveň učí, že křtem jsou členové jiných církví a církevních společenství přivedeni k reálnému, i když nedokonalému společenství s katolickou církví. Křest vytváří svátostné pouto jednoty mezi všemi, kdo jím byli znovuzrozeni, a směřuje k dosažení plnosti života v Kristu. 2)
Na druhé straně je eucharistie pro pokřtěné duchovní potravou, která jim umožňuje překonávat hřích a žít vskutku životem Kristovým, být do něho hlouběji vštěpováni a mít hlubší účast na celé ekonomii Kristova tajemství. 3)
A právě ve světle těchto dvou základních principů, které musíme vždy brát v úvahu společně, umožňuje katolická církev obecně přístup ke svému eucharistickému společenství, ke svátosti smíření a pomazání nemocných pouze těm, kdo sdílejí její jednotu ve víře, modlitbě a životě církve. Ze stejných důvodů pak také uznává, že za určitých okolností, vyjímečně a při dodržení určitých podmínek, může být křesťanům jiných církví či církevních společenství přístup k těmto svátostem povolen či dokonce doporučen. 4)
V současné době roste pohyb obyvatelstva (hospodářská migrace, důsledky násilných konfliktů, studijní, pracovní a turistické pobyty) a s ním na jedné straně potřeba katolických křesťanů přijímat svátosti i tam, kde nejsou přítomni služebníci katolické církve, a na druhé straně potřeba posloužit svátostmi v katolické církvi i nekatolickým křesťanům, kteří nemohou vyhledat služebníky vlastní církve. Stále častěji se však také objevují snahy prosadit spoluúčast na svátostném životě s členy nekatolických církví jako obecnou a trvalou skutečnost, což s ohledem na současnou nedokonalou jednotu církví, jak uvedeno výše, bohužel není možné. Proto je třeba stanovit jasná pravidla.
Obecná pravidla pro spoluúčast na svátostném životě, zvláště na eucharistii, dávají především Kodex kanonického práva (CIC) v kánonu 844 5) a téměř shodným textem i Kodex východního práva (CCEO) v kánonu 671. Tato pravidla pak podrobněji rozvádí Direktář k provádění ekumenických principů a norem (ED) 6) v článcích 122-136. Pro přehlednost tyto články uvádíme v Příloze.
II.Společenství ve svátostech s křesťany východních církví
1.Východní církve, i když nejsou s katolickou církví v plném společenství, sdílejí s ní ohledně svátostí stejnou víru, mají rovněž apoštolskou posloupnost a tedy podle katolického chápání i platné všechny svátosti. 7) Toto velmi usnadňuje vzájemné posloužení svátostmi v případě potřeby za stanovených podmínek (viz níže), se schválením církevní autority a je-li to možné, po poradě s druhou církví. 8)
2. Proto katoličtí udělovatelé udělují dovoleně svátost smíření, eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže sami o to požádají a jsou řádně připraveni; totéž platí o členech jiných církví, které podle rozhodnutí Apoštolského stolce jsou, pokud jde o svátosti, ve stejné situaci jako uvedené východní církve. 9) Je však přitom třeba brát zřetel na kázeň platnou v těchto církvích pro přijímání svátostí a předejít tak každému náznaku proselytismu. 10)
3. Pro přijímání svátostí katolíky ve východních církvích, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, platí, že v případě potřeby či v zájmu ryzího duchovního prospěchu (např. upevnění života milosti a víry ve smíšeném manželství katolíka se členem východní církve) a za předpokladu, že je vyloučeno nebezpečí omylu či lhostejnosti, je legitimní, aby kterýkoli katolík, pro kterého je fyzicky nebo morálně nemožné obrátit se na katolického kněze, přijal svátost smíření, eucharistie a pomazání nemocných od kněze některé východní církve. 11) Musí však v nejvyšší možné míře respektovat východní kázeň týkající se praxe udělování svátostí, eventuelně se zdržet přijímání, pokud daná církev vyhrazuje svátostné společenství svým vlastním členům a vylučuje ostatní. 12) Pastýři by měli věřící pečlivě poučit jak
o možnosti účasti na svátostech ve výše zmíněných církvích, tak o různé kázni, která v tomto ohledu může u nich existovat. 13)
----------------------------------------------------
1) srov. Direktář k provádění ekumenických principů a norem (dále jen ED), čl. 129, viz též Příloha
2) srov. ED, čl. 129 a též Dekret o ekumenismu 2. vatik. koncilu čl. 3 a čl. 22
3) srov. ED, čl. 129
4) srov. ED, čl. 129
5) text kánonu uveden v Příloze
6) vydala Papežská rada pro jednotu křesťanů 1993, české vydání Scriptum, Praha 1995
7) Jan Pavel II. ve svém slově při Regina Coeli 9.5.1999 v Bukurešti řekl: "Rumunská pravoslavná církev a katolická církev, obě založené na apoštolské posloupnosti, mají stejné Slovo Pánovo opatrované v Písmě svatém a stejné svátosti. Zvláště uchovávají stejné kněžství a slaví jedinou oběť Kristovu, skrze kterou On buduje svou církev a dává jí růst."
8) viz ED čl. 122
9) srov. kán. 844, § 3 CIC, podobně i kán. 671, § 3 CCEO. Tyto normy se týkají všech pravoslavných církví, které považují konstantinopolský patriarchát za své duchovní centrum, a dále všech starých východních církví. Jsou to: koptská, etiopská, arménská, syrská, asyrská. Mezi církve, na které se tyto normy vztahují, však nikdy nezahrnul Apoštolský stolec církev starokatolickou z různých důvodů: pro velkou církevní a pastorální rozdílnost (místních) starokatolických církví, dále proto, že značné procento starokatolických kněží tvoří ti, kteří k ní konvertovali z církve katolické (od nich je katolickým věřícím dovoleno přijímat svátosti pouze v nebezpečí smrti) a konečně proto, že v poslední době udělila starokatolická církev kněžské a biskupské svěcení ženám. Všechny tyto prvky znemožňují učinit analogii mezi starokatolickou církví a východními církvemi, zmíněnými v kánonu 844 CIC (citováno z dopisů sekretáře Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů kardinála Kaspera adresovaného ČBK dne 12.2.2000 pod čj. 481/2000/b a dne 7.7.2000 pod čj. 2344/2000).
10) podrobněji viz ED v čl. 122 - 128, Příloha
11) viz ED čl. 123, srov. kán. 844, § 2 CIC a kán. 671, § 2 CCEO
12) srov. ED čl. 124; podrobněji o tématu II. kapitoly v ED čl.122 - 128, viz Příloha
13) srov. ED čl. 122
|
